Pátek třináctého

Byl pátek třináctého, měla jsem naplánovanou okružní jízdu po Moravě a říkala jsem si, jak to asi dopadne. Většinou nejsem pověrčivá co se týče věcí jako pátek třináctého nebo černá kočka přeběhnuvší před autem. Nicméně něco mi říkalo, že to nebude jen tak obyčejný den...

Ráno jsem vyrazila směr Olomouc, kde mě čekalo kontrolní ošetření jednoho moc milého koníka. Jeho stav mě potešil, jelikož při první návštěvě jsem u něj strávila hodnou chvíli, než jsme všechny klouby a obratle srovnali tak, jak mají být. Ten den navíc svítilo sluníčko, na zemi ještě zbytky sněhu a práci jsem si užívala já i můj pacient. Pak jsem se ve stejné stáji jala ošetřit fenku s problémem na krční páteři - měla ošklivě posunutý první krční obratel. I toto se mi povedlo spravit ke spokojenosti mé, ale hlavně mé psí pacientky.

Moc často se to nestává, ale ten den jsem měla čas se i v klidu najíst, tak jsem plná sil vyrazila do další stáje, kde na mně čekali další dva pacienti. První byla sympatická půlroční kobylka na očkování a její stájový kolega (krásný ryzáček), se kterým jsem se viděla před měsícem poprvé. Jeho majitelka mě kontaktovala, jelikož chtěla vyřešit jeho chronický kašel. Koník nemá moc dobré zkušenosti s veterináři, takže při první návštěvě mi sotva dovolil si ho poslechnout fonendoskopem. Pravdou je, že ta první návštěva byla vcelku hektická, přijela jsem později, protože jsem se zdržela u předchozího pacienta, byla už tma a můj pacient už jistě očekával svou večeři :-). Nicméně jsem koníkovi nasadila homeopatika na základě poslechu alespoň poloviny plicního pole s tím, že se uvidíme za měsíc a podle stavu se rozhodneme, co dál.

Přijela jsem tedy za ryzáčkem v pátek třináctého (musím se přiznat, trochu jsem se obávala, jak bude vypadat, nechtěla jsem nic zakřiknout). Jelikož jsem věděla, jakou má zkušenost s mými kolegy, zkusila jsem to s ním jinak. Měla jsem vcelku dost času, byla to moje poslední zastávka, tak jsem si řekla, že to zkusím. Jen co jsem k němu přišla, předváděl to, co minule - ustupoval ode mně, odstrkoval mně, prostě u mně nechtěl stát. Tak jsem "zapomněla" na to, kvůli čemu tam jsem, jen jsem si povídala střídavě s ním a s majitelkou o tom, jak se mají, co spolu dělají, mimo řečí jsem ryzáčka pohladila, zvedla nožky, podrbala. Když mi uhýbal od ruky, nechala jsem dlaň položenou na tomtéž místě do chvíle, než se zastavil a v tu chvíli jsem dala ruku pryč... Netrvalo dlouho a koník vedle mně stál a ani se nepokoušel někam utéct. Nechal mně, ať si poslechnu jeho srdíčko i plíce, dokonce z obou stran :-). Na závěr jsem mu mohla prohlédnout i ouško zevnitř, i když dle majitelky je na uši lechtivý :-).

Tato zkušenost mně utvrdila v tom, že to snad dělám dobře. Nikdy jsem neměla ráda přístup některých veterinářů, kteří prostě koni nasadí nosní skřipec a vůbec se s nimi nebaví. Prostě potřebují teď hned vzít krev/píchnout injekci/... Jen už jim asi moc nedochází, jak toto toho koně poznamená do budoucna. Koně jsou neskutečně vnímaví a pokud k nim přistupuji s dobrým úmyslem, s chutí jim pomoci, nechají mne dělat s nimi i věci, které neznají. Při ošetření Dornovou metodou mi dokonce někteří koně při ošetření klimbají a kdyby mohli, klidně usnou :-).

Po nějaké době jsem do této stáje jela znov, a to kvůli odběru krve. Z toho jsem měla obavy, říkala jsem si, jak asi bude koník reagovat, když mu tentokrát vrazím do krku jehul? Dle předpokladů mého i majitelky se opět opakoval podobný scénář, jen s tím rozdílem, že s jehlou v ruce jsem se ke koni pomalu nemohla přiblížit. Tak jsem na to šla jinak. Vzala jsem jehlu s obalem do ruky a pomalu se blížila ke koni, krok za krokem. Když klidně stál, ustoupila jsem o krok zpět. Takto jsem se dostala do fáze, kdy mi dovolil ho pohladt zkumavkou na krev. Pokaždé, když v klidu stál, jsem se na chvíli vzdálila. Netrvalo dlouho a milý ryzáček si nechal v klidu odebrat krev :-). Celý proces byl sice časově náročnější, ale zato bez stresu pro obě strany...

Takovéto zážitky s mými pacienty mě vždycky nakopnou o kus dál a utvrdí mně v tom, že má moje práce smysl...